Animovaná videa studentek učitelství pro MŠ a 1. stupeň ZŠ na téma život v karanténě.

Absurdita koronavirové krize probouzí v mnohých z nás nutkání tvořit a zobrazovat. Současné výtvarné umění není vázáno jen na tradiční média, jako je papír a tužka. Sbírání výtvarných podnětů je možné i v domácnosti a tvůrčím způsobem lze zacházet i s předměty, které nás obklopují každý den.

Studentky učitelství pro MŠ a 1. stupeň ZŠ se v letním semestru 2019/2020 v krátké době naučily ovládat základní nástroje pro tvorbu animovaného filmu na principu stop motion a za improvizovaných podmínek vytvořily animovaná videa. Cílem bylo tvořivým, hravým i humorným způsobem rozpohybovat předměty v domácnosti, a vyjádřit se tak k aktuálním podmínkám života v sociální izolaci. Domácí potřeby se staly herečkami v drobných dramatech z života v karanténě. Výběr z videí je možné zhlédnout. 

Monika Plíhalová, Drama v karanténě, 2020. 

Video bylo využito jako součást e-learningu k předmětům zaměřeným na objevování výtvarných vyjadřovacích prostředků současného umění a jejich využití ve výuce.

 

Ukázky studentských videí:

Aneta Králová, 1. ročník Učitelství pro MŠ

K tvorbě videa mě inspirovala situace, ve které se právě nacházíme. Snažila jsem se, i přes všechny starosti a různé strachy, které prožíváme, najít co nejvíce kladného. Chtěla jsem, aby z něj čišela pozitivní energie, která je právě v této chvíli velice důležitá. Tím jsem chtěla ostatní povzbudit. I přesto, že procházíme velice zvláštní a pro nás všechny opravdu náročnou dobou, měli bychom stále zůstávat pozitivní a nepřehlížet všechno to krásné, co se kolem nás děje. Věřím, že pokud zůstane pozitivní naše mysl, vše zvládneme a překováme a jednoho dne budeme na tuto vzácnou zkušenost s nadhledem vzpomínat.
Stop motion video vzniklo v semináři na katedře výtvarné výchovy a kultury. Vytvořila jsem ho za ztížených podmínek v karanténě. Fotografie jsem snímala mobilním telefonem. Místo stativu jsem využila stůl, nebo jsem mobilní telefon připevnila na části židle pomocí gumičky.

 

Kateřina Hošková, Příběh opuštěné rukavice, 2020

„Tento krátký animovaný film vypráví o černé, trochu ušmudlané rukavici, která je opuštěná a snaží se najít stejnou do páru. Hlavní je zde pocit opuštění, který nejspíš většina z nás momentálně prožívá. V jeden moment to rukavice vzdá, a sklesle se posadí, protože si myslí, že už se nikdy nesetkají. Následně však svitne naděje a z nečekaného místa se druhá objeví. Takhle si představuji já setkání s mými nejbližšími po skončení krize. Těším se, až je budu moci všechny zase obejmout. Takže má myšlenka byla se nevzdávat a myslet pozitivně, protože věřím tomu, že stejně jako na rukavici čekal šťastný konec, čeká i na nás. Zezačátku jsem se tvorby animovaného filmu obávala, ale mile mě překvapilo, že už samotný proces mě velmi bavil. Technické obtíže, se kterými jsem se musela vyrovnat, byly světlo a stín. Zjistila jsem, že záběry focené proti oknu nejsou správnou volbou a že na některých záběrech se v pozadí mění můj stín.“

 

Věra Hubová, Stolní bitva, 2020

„Video jsem vytvořila v našem bytě, kde bydlím s rodiči a sestrou. V době nouzového stavu jsme moc nevycházeli, a proto mne při animování videa celá rodina podporovala. Společně jsme si pohrávali s myšlenkami, co by se mohlo v našem vynuceném domácím vězení stát. Na konec se díky prostředkům animovaného filmu sám uklidil můj psací stůl a odehrála se na něm šachová partie. Největší technický problém bylo udržet scénu konzistentní. Také se mi dlouho nedařilo správné ozvučení. Video pro mne znamená vzpomínku na to, že v době karantény jsou si členové rodiny blíž a mají čas i na hru.“ (Věra Hubová, 1. ročník Učitelství pro 1. stupeň)